Maják zametá nebe,
mé srdce je nezametá,
vždyť jsem tam nechal kdes tebe
až někde na konci světa,
vždyť nás tam všechny kdos čeká
s výčitkou za bolest,
na kterou kdekdo z nás zapomněl,
druhý již nemoh snést!
Maják zametá hory...
Ó kéž by šel vysoko nad ně!
Ó kéž by – ó kéž by on posvítil
na všechno tam v dáli na dně!
Možná, že růže tam rozkvetla
soucitem žhavá,
zem byla by zas jako za mlada
výkřik a divoká láva!