Najednou ve chvíli vzrušené
vše jako bouře se přežene.
Vír tance a jeho závratě smělé,
vášně a jejich úskalí stmělé,
vše volá a vábí a proklíná...
Stojíš a volal bys zoufalý,
aby kdož spěchají, počkali.
Na tanec hrozivý lidských běd
nikdo že hledět se nevrátí zpět,
že blízká, blizoučká všechněm je
rozhodná hodina –!
Kaštanů řada jak v temnotách hoří!
– Vzpomeň své pýchy!
Hvězda jak za hvězdou do vod se noří,
srdce se dohovoří:
Se mnou pojď, světe můj tichý!
Má naděje stará a stále zas nová,
dej mi už skutek a nech si svá slova!
Tak jenom kolem to šeptá a hřímá –
a srdci s duší je zima!
– A mosty jak slavnostně svítí!
A řeka jak radostně šumí!
Což vírům mladého žití
člověk neporozumí?