Když prvně zřel’s ho v tmách, jak přízrak jimi plul, podivná hříčka smyslů zemdlených. Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! – leč on se náhle zas tu z tvého snění zdvih’,
jej práce neuštvala, nezahnal ni čas a zříš ho zas a zas... To bludný rytíř je, zjev prostě záhadný: na koni sedí, ale stojí s ním,
má kopí, brnění – leč v boj se neřítí, plá jako boží meč – leč hnutím jediným zas v šedé ráno padá jako pouhý stín nicoty do hlubin.
To slepý rytíř je a proto hledí v zem’ – pohledem marným, stojí, nehne se. Kůň, jak by pána znal, jak přízrak zastavil, i vítr usnul tu a hřívou netřese –
jak socha kamenná zjev celý nedýchá a strmí do ticha. To hluchý rytíř je a proto zmatení brázdami líc mu v pole změnilo,
pole však nerodí ni úsměv jediný, jak božstvo v podsvětí tu svoje na dílo by dozor dávalo... A rytíř stojí něm. Je vůbec rytířem?
A v dálce hoří svět, jak hvězda blyskotá, princezny sadem chodí z večera, i zámky vidět je a v městech lačný shon, od země k nebesům plá barev nádhera
a lidí věčný boj a věcí věčný smír by zřít moh’ bohatýr. A v dálce hučí svět jak velký boží mlýn, lákavý šepot běží po květech,
tu trubka zpívá si, tam buben mručí zas, tu slovo významné se chvěje na rtech všech a láska se záštím se něžně chichotá: slyš píseň života!
Mé duše zrcadlo, tak jak tě ve snách zřím, když kolem táhne náhle hustá mhla – ký bůh mne tobě dal, že mučiti mne smíš, což vskutku bytost má tvým kouzlům propadla?
Quixote tragický, což vskutku naposled neuzrál pro mne svět? Zas ve svých snách ho zřím – jak přízrak tmami vlá, podivná hříčka smyslů zemdlených.
Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! – on povstal přece však a trčí do snů mých, jej práce nezabije, nezažene čas a zřím ho zas a zas.
Cookies on Poetry Cove