Dávno už srdce mé zhořklo, dávno se prozradilo,
leč dneska v nadšení mohu snad zvednouti ruku?
Na bránu života pro tebe, veliká lásko, dnes tluku.
Nechť hřímají povodně světa a kvete jich nádherné dílo!
Na každý okamžik zavěsit všechnu vymyšlenou tíži
už netřeba pro úsměv prázdný a koketně lichý.
Pro svoji spásu již nikomu nezradím nutné své hříchy,
jež se všech stran s ovocem zralým se ke mně teď blíží.
Buď pochválen bůh, všichni svatí a světice s nimi!
Smekejte klobouk dnes, pánové – štěstí jak s neštěstím srůstá!
Žízní kdes horečná ústa a půlnoc zoufalstvím hustá,
po krásném gestu dlaň horká s prsty přeraženými...