Dávno, dávno už je tomu, co jsme spolu znali se.
Na Tebe když, Tonko, myslím, žití proud mně kalí se.
Byl’s jen chudák, zato z noci vykouzlil jsi jasný den,
ač jsi ani dýchat nemoh’ bídou přímo umlácen.
Naše lovy žijí ve mně. Jdu-li v dešťů hustou síť,
říkám: Tonko, nešetři mne! Do své sítě si mne chyť!
Ale jak by mohl Tonko z mračen po mne tady pást?
Jak by si mne mohl s rybou nebo s rakem ještě mást?
Jak by mohly jeho ruce šňůru ještě udržet?
Jak by mohly vrší z drátů mrštit s nebe v tůně běd?
Není Tonko člověk – chudák, snad je z něho nový tvor,
který zdraví smíchem hvězdy, když jdou jako slípky z hor.
Dlouho, dlouho přemýšlel jsem, co že by mu slušelo,
co by mu jak maska padlo na duši i na tělo.
Pelikány měl jsem v hlavě... Tonko jako pelikán?
Je-li někde mezi nimi, ční z nich jak pták Velikán.
Jestli krví krmí mladé, je to jistě hrůzný zjev –
jednou přišel za mnou v spánku – jedna rána, samá krev!