Pomalu, myslím, přece klíč ten najdem, jímž tajemství se světa odmyká – leč nebude to, dnes to jasně vidím, pražádná chvíle slavně veliká –
už rodí se to, v nitru mém to klíčí a zítra možná ukáže to list: do velké knihy různých dnů se dívám, prohlížím stránky, učím v ní se číst...
Přerychle kdysi konec hledali jsme v té kníže honem, kdo chtěl čekati? Zřím přátel řadu, hlava točí se jim jen samou vírou, samou závratí,
leč dole řeka, rmutná řeka plyne, krok jeden chybný a už plovou v ní –! Dny včerejší – kdo na vás zapomněl by – vy pěkné dny a noci naivní?
Ne rychle tak se potom léta hnala... Za chlebem člověk vyšel do světa, den jeden hýřil z bytosti tvé vyšel, den druhý do ní vcházel asketa –
podivné hraní! Zatím lidé mřeli a třepily se naše ideje... Stanovisk tisíc na stůl čas ti hodí a každé z nich už nějak správné je!
Blázinec! – duše oklamaná vzdychá, pro slípky kurník! – hlas dí kohoutí, – Tvé strašné kráse – snílek v prázdno šeptá, – jen smrtí svou se mohu vyhnouti –!
– Své stříbro dej sem – slyším řev – a zlato! – Do všeho rudou rozkoše chci nit! Jdu, kudy jdu a žiju, kterak žiju... Co, živote, já na tobě mám chtít?
Pomalu nějak zrám zas na studenta, jak býval jsem jím nitro oddané, leč je tu kouzlo, že až strachem o ně chvílemi srdce bíti přestane...
Ten pocit ráno nejsilnější bývá: nadchází léto nejkrásnějších let! Child Harold jak by stál mé u postele a hleděl se mnou v nekonečný svět...
Cookies on Poetry Cove