TANČI

A ještě tady ta jedna spirála! Když už ses tolik jich protančit nebála, nač ještě otálet, nač ještě váhati, když zmýlená neplatí –?

Oklamat chtěla-li’s, ošálit, otupit, pak můžeš jít! Leč pro ta muka a bolesti smutné já nebýval bit.

Ruce mi vázali, svědomí klidnili, po hlučných trzích mou dušičku vodili občánci moji rozmilí. Vzpomeň! – Ten útěk, kdy spolu jsme prchli!

Ty – růže ve vlasech s úsměvy rána. Podzemní práce vášnivých chvílí jak byla požehnána! Do větrů bouře jsme vyjeli prudce,

koníček zařehtal hola! tak vesele! Neviděl, netušil, dlouhá jak cesta v krajině smutně je setmělé... Neplač, že zahynul. Vím, je ho škoda.

U srdce často zlá bolest hlodá. Zahynul, zahynul. – Šli jsme pak pešky. V západě krvácel mrak deštěm těžký. Uhnutí na pravo, uhnutí na levo –

čtyřicet spirál jsme protančili, čtyřicet spirál nemělo konce, tisíckrát spolu jsme zabloudili – A ještě tady ta jedinká spirála!

Když už ses tolik jich protančit nebála, nač ještě otálet, nač ještě váhati, když zmýlená neplatí –? Tanči! Číš plná je na stole u mne.

Přijď ke mně, štěstí mé nerozumné! Je tvého hříchu více už třeba než denního chleba!