Venku prší, bláto kypí,
nabotnalý hrozen praská –
a nás drží na svém klíně
v našem koutě doma láska...
A tvé rty zas touhou pálí,
nevím, zda jim srdcem stačím –
ale ustaň s štěbotáním,
se svým štěbotáním ptačím –
slyš, to ticho! Venku prší...
Teď se slunce pousmálo –
jako by nám za dveřama
nahé děcko zacupalo...