SOLIDARITA

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější než v onen den, kdy duše trpěla. Zas muka stará v srdce ulehla, ač dávno trápit mne už neměla.

Zas refrain starý chtěl svou píseň celou, chorou a štěstím dávným neveselou: V podivném tomto území království boží vzejde mi?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější – v něm staří bozi šli zas váhaví, i paní šly, jež milovaly kdys v čas mythickým jen sněním mlhavý –

jich očí zář můj refrain změnila... (Ta píseň štěstím velkým nemilá!) l v tomhle uzoučkém území nějak má setba vzejde mi...

Však v zraky jak by odlesk moci slét’ a v paže jak by nová vzešla síla. A pohan směje se, ač chrámu hrozí stín: Jde čas, by doba bohy zaměnila!

Kdo trápíš se, jen k sopkám pohleď nebe a pro svou slabost nezapomeň sebe! I v tomhle prokletém území radost jde s námi, se všemi.

A žebrák jde. A Galilejský s ním. Vždy za dnem přijde smutná třeba noc. A bídní jdou... Jde mimo celý svět. Kdo nejvíc směje se, svou skrývá malomoc.

Hle, příteli! Lze sobě jenom žíti? Krev bouří se a člověk chce se bíti. Lze jíti v míru se všemi v prokletém tomto území?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější než chvíle té, kdy o vše staré šlo. Každému chodci málem hledím v tvář: Ztemnělo náhle jasné zrcadlo!

Jak dlaň by širá život zakryla, svou hrůzou mámila, svou tíhou vábila. I v tomhle maličkém území leckdo svou úlohou oněmí...

Ten výkřik však! – Oh, snad se někdo smál, že na psí štěknutí já v dlaně zatleskal! – Muž v dlažbu opřel se, jde kára blíž a blíž, nad koly praská naložená tíž –

však zvíře pomáhá a skoro vesele... – Ven z chrámu teď, mé duše nesmělé! O víře nové po skepsi hovoří dneska tlama psí!