Jak často, osude, když nocí kráčím sám,
v svých ztracen úzkostech o jasno v duši své,
jak polámaný strom si věčně připadám!
Kde jste, mé kořeny, co ve vás hlodá, rve,
že mízy necítím, ni jaro když se hlásí?
Kol větrů náraz jako harfa zní,
leč v strunách jak by smrt jen byla zahrála si...
A stůj přec, osude, ať do tvých očí zřím!
Na tanec tvůj už nechci groteskní
se dívat dál, neb vím, co dobře vím:
jsou věci v světě, které rozteskní,
pak bytost rozruší, že k zemi padne zvěří,
již lovec smečkou uštval chrtů zlých,
sám člověk zemře si a sotva stínu věří –
Proč ještě nestojíš, dál tančíš přede mnou?
Můj vnitřní žár že k tanci takt ti dává?
Ted stojíš přec, leč co to zří má hlava:
jak teď jsi změnil svou zas tvářnost tajemnou?
Jak jehně – lidské ztratilo je stádo –
v mé oči děcko zří, že všechno ztratilo tu
a že prý jako já by v noci domů rádo...