Jen nade mnou neplačte, až
ke hrobu mne ponesete:
Pták přec dále po svém zpívá,
strom přec dále po svém kvete,
do všednosti sen váš dále
hoří ve své prosté kráse
a do těch snů slunce z mračen
milosrdně usmívá se.
Jen nade mnou nelkejte, až
do hrobu mne položíte!
Bůh vás ještě pomiluje,
tisíc věcí ještě zvíte,
nebe s peklem vejdou do vás,
jako kdysi vešly do mne –
zřítíte se v marné touze,
zvednete se v pýše skromné...
Po čase jen, až vás přízvuk
života snad špatný zděsí,
na můj prázdný spánek venku
na hřbitově vzpomeňte si:
a nechť je to chvíle svatá,
od kořen až k větvím tichá,
po níž moje srdce nikdy
pod zemí už nezavzdychá.