To včera bylo – v polospánku
zas vyhoupla se nad obzor.
Sklem zablyštěla nade hvozdy
ta nejdivnější ze všech hor,
jak v pohádkách jsme kdys ji zřeli
a jak v nás věčně krásná je,
kde z háje pták jen hnízdil smělý
a vzlétal rovnou do ráje.
Jak byla nízká! Rukou skoro
jsi mohl sáhnout na témě –
a přece rázem tyčila se
vysoko všechny nad země...
Ta divná hora démantová
v obzoru širém, dalekém
si nějak dětsky potutelně
vždy zahrávala s člověkem!
Teď stál jsem pod ní. Moci během
po jejích bocích nahoru
a opojit se jednou provždy
písněmi dnů a prostorů!
Teď ztratil jsem ji... Což tu vskutku
přede mnou tedy nestála?
Na samém konci světa náhle
se na mne tvrdě dívala.
Hoj nyní jsem ji hmatal zrovna –
však jakým ohněm pálila!
Teď celá děsem zachvěla se
a náhle blesky chrlila,
a jak by na mně mstít se chtěla
za lidský život zbabělý,
mne srážela kams do propastí,
kde haldy mrtvých ležely...
To divný boj byl... Stokrát znova
jsem vracel se k ní oklikou
a pořád jak by zabíjela
tu touhu ve mně velikou,
již pes má jistě také ve snu:
utéci všemu na chvíli
a omočit si pracku v lávě,
z níž všichni jsme se zrodili!
Smích sprostě divý zněl tou horou,
pláč teskně tichý nad ní zněl –
já ničemu a všemu náhle
jsem kolem sebe rozuměl –
a jedno zvlášť jsem chápal jasně
v té smyslů divné závrati:
že mládí náhle uplynulo
a nic že nám je nevrátí.