[Scirocco] (II)

A večer hospoda je plna – ví bůh, kde všechen lid se vzal! Jej – zdá se – jedna nesla vlna a vyplivla, by mohla dál...

Je zastoupena Župa6 celá – oh, jaká vřava, jaká mela! Co všade pití, tabáku, co lidí v kouře oblaku! –

A v kuchyni se ryby smaží! To škombry, trupe,7 sardele! Nuž pozor v práci, přátelé, ať nějaká se nepřipraží!

Nuž vzhůru, Danko, hola hej – sem talíř, víno, rybu dej! A Danko běhá, shání, lítá, je mžikem tu a mžikem tam...

Je známa jeho mrštnost hbitá – – Toť hospodský – ti povídám! On všechno vždycky po ruce má a ryby má, když nikdo nemá,

a jeho víno každý den to každý musí chválit jen – zvlášť „pečené“ – to hřích je zrovna! Je také dneska šenkuje...

– Sem pohár, Danko! – Hle, tu je! Že se mu pranic nevyrovná? Dál chválit Danka nebudu... Zde chtěl bych umřít u sudu!

A Danko pořád lítá, shání, a Tonko pořád za ním, s ním – – Nos, Danko, nos! Než přijdou páni, já tobě všechno zaplatím!

Na dveřích škrtni moje dluhy! Zde jeden zlaťák a zde druhý! Ty, písaři, nám pěkně hrej – a zvláště – pak se k dílu měj!

A zříš-li, že se trochu motám, hned starou píseň zanotuj, již hrával prý už dědek tvůj: „Vesel se, bratře, co tam – to tam!“

Hej, Danko! Slyš náš bujný smích: Máš dosti vína ve sklepích? – A písař hrá... A všechno zmlká... On dítě dalekých je hor,

je divoch, oči má prý z vlka a v prstech jeho vztek a vzdor a nejraději sobě hrává... To první píseň bývá – pravá

jak do pitky i do seče, kde krev jak víno poteče – že chlapi sedí, slova nedí a tajně skučí s houslemi...

Oj, kterak hrá si se všemi! Jak sedí, tajným vztekem bledí a náhle zaštěkají s ním veselým rykem válečným!

A Tonko z ryku píseň chytí –! A písař prsty třepotá, jak chtěl by z houslí vyvábiti nejsladší signál života...

Tři hlasy do té písně vpadnou – a neznám věru lepší žádnou, jež tak by všechen v tobě cit – dovedla zničit, vykouzlit!

A jizba duní. V hlasů dešti tu z každé duše mizí prach, jak used’ na ni na cestách – a hlava v nových snech zas třeští...

I tam, kde hnije vše a tlí, zas vidět tisíc možností...! Leč pozor! kdo to v dveřích stojí, jak zván by byl a nebyl zván?

Toť Arnaut s čepičkou je svojí a před ním Černý Konavljan! – Nuž, Tonko – měkký hlas tu vece – nuž, pozvi, pohosti nás přece!

Však dřív než Tonko, Danko hned je u nich s řečí jako med: – Tam dávno čeká stolík bílý, – tam u okénka nahoře,

kde jindy vidět na moře – my dávno vše už připravili – odpusťte, – prosím, račte dál – že já vás první uvítal...

Na Konavljana všichni patří... Jak pansky ruku podává! Ten býk má síly jistě za tři – oh, jaká skvělá postava!

Na všechno klidně patří shora, jde jako věž, jde jako hora – teď u Tonka se zastaví a kývnutím ho pozdraví –

– Hej, Tonko, lek snad vjel ti do noh? – Však Arnaut stolík odklízí a Tonka zrakem pobízí, by koberec mu prostřít pomoh’.

– A hleďte, hleďte, hlupáci, zač panstvo zlato utrácí! – Ten koberec – toť hnízdo naše – však samé bílé sloupy v něm!

– Můj bože – vzdychá kdosi plaše – kdo zřel kdy tohle v žití svém? Však Konavljan už usadil se a do široka rozložil se,

a vedle Arnaut used’ něm s nehybným zrakem, úsměvem... A hle – tu Danko mísy nese a na nich mnohou lahůdku,

co divně dělá žaludku, však na niž jazyk jen se třese, že dušička se poměje... To z Dubrovníka jistě je!

Však proč že panstvo s jídlem váhá? Že i to je jim sprosté snad? Přejedí se i jídla drahá, když není dobrý kuchař – hlad!

A Konavljan – hle, Danka volá. – Má ticho být kol mého stola? Slyš tedy, jasně ti to dím: nos jídla stejná ostatním!

– Nu, to je přece pravé slovo a pravý povel k veselí –! Či máme hloupí, nesmělí zřít na bendění velmožovo?

– A tamhle chlap ven běží hned, by honem zvrátil, dřív co jed’...! Slyš, písař zase načal novou – a jakou píseň – chrochtavou!

V omáčkách divné věci plovou, však jídlo dnes je zábavou –: Hle, jak si každý z mísy bere, a potom jako divoch žere –

jak dřív se každý zazubí, než strčí kousek do huby! A písař nad tou jídel vůní – ej, taškář, král všech šibalů! –

by hojnou dostal pochvalu – na houslích piští, mlaská, funí... – A viděl’s – dukát? – Druhý teď! – Toť pěkná na hru odpověď!

A krčmář běhá, lítá, shání a nosí, div že nepadne... Má všechno, co si přejí páni, i věci divné, nákladné,

jež do kuchyně chlapec bosý však – dobře víme! – zas prý nosí z té lodi, která venku je a na vlnách si tancuje –

leč co to na hostině mění? – Dnes, Danko, půl jsi otec náš –! – I víno jistě lepší dáš to Arnautovo na znamení –

a znamení už tady je! – A teď si duše popije –! Huhú, jak teď to hučí vírem! Jak z hory když se vyvalí

na jaře voda v proudu širém a moře kolem zakalí8 – těch hlasů, křiku, divných vzdechů a šprýmů rybářského cechu –

těch narážek a špiček zlých a hlučných vtipů, prastarých! – Hej ale, – jářku hostiteli – když všechno na své lodi máš

a když jsi tedy přítel náš – což kdybychom i tabák měli? Jej máš-li, nám též skytni ho – jen špetku svého – lepšího!

– Však teď si dýmku vyndal právě! – Oh jaká troubel předlouhá! Kdo však ji takhle v plné slávě kde na soustruhu vystrouhá?

– To není dřevo! – Co to teda? – – Ej, brachu, to se popsat nedá – však počkej – čichej z povzdálí! – Teď nacpal... – Teď si zapálí! –

Teď Arnaut sirkou škrtl lehce, však zabafat je těžká věc, neb vyprsknouti musíš přec – (Konavljan se jak hříbě řehce...)

než vyvalil se první dým, les nosů trčí směrem k nim! Však myslíš, že též Danko civí? Hned slyší píseň žádosti!

Že rozdal tabák, zůstal živý, své děkuje jen mrštnosti. Hospoda hlučí, dýmá, bouří a písař hrá a taky kouří,

ej, bože, jaký blahobyt! – tak chtěl bych do smrti se mít! A bez děvčat že slavnost celá, to věru ještě lepší je,

chlap nakouří se, napije a žena jen by překážela... Ej, kterak zní to ze všech stran: Ať žije statný Konavljan!

Ten zvedne číši, dukát hodí... A Arnaut hlavu nakloní – – Ja, tak to venku v světě chodí, když dohnal’s Štěstí na koni

a za ženu’s je unes’ domů –! – Nuž na zdar, zdraví domu tomu...! – Ať hřmí to jako jekot vod: Žij Konavljan a jeho rod!

– Pij, bratře! Venku noc se dělá, leč co nám po všem na světě? Smrt, kde chceš, všade najde tě –! však už tě přece v drápech měla –?

– A pustila! – Ej, babský rod! Ví ďas, kdy člověk je jí vhod! A jizbou příliv hlasů zmítá... Jen Tonko sedí zamyšlen...

V tom všem je jakás faleš skryta – leč, jak ji najít, najít jen? To všechno Tonko viděl v lodi a po lodi tam kouzlo chodí –

co s kouzlem však tu v hospodě a ve svobodném národě?9 To vše je víc než podezřelé –! Co Konavljan tu vlastně chce –?

K čemu ta celá trachtace? Co v tomhle se dnes mlýně mele? Nač stádo spitých otroků a nač ten Arnaut po boku?

Jim všem to víno hlavu mate, jež zmátlo ho i v kajutě – však naplij víno na proklaté a přemýšlej radš napnutě!

Hoj, tam jak s tebou švandu hráli, nuž – čemu že se nejvíc smáli –? – Hej, pravil jeden – čert ho zab! – což přistali jsme v zemi bab? –

Hej přišli, aby vyzvěděli, jak na mysli jsme poklesli – a pak aby nás roznesli na posměch všemu ve svět celý!

Jim trnem v oku je ten lid – a přišli ho jen ponížit! Hle, kterak tváře těch dvou září a pohrdání svítí z nich!

Zlé dílo jejich se jim daří, už vaří v duši podlý smích, jímž k ránu jistě všechno schladí... Oh – Arnaute, tvé oči hadí,

ty praví nyní všechno mi a rvou mi moje svědomí! Hej, vždyť to ani křesťan není! Psí tlama jakás olezlá,

jež natropila dost už zla a vylámané zuby cení – fí – vždyť tě zabít musí bůh –! – Mne pusťte ven, chci dýchat vzduch! –

Hle, kterak venku bouře zraje – a co že oni pravili? Že neškodná to nebes hra je, jež ukončí se za chvíli?

Toť scirocco přec, jak je známe, jež stěžně jako sirky láme! Kde byla rcete, děťátka – teď vaše zlatá pohádka,

ji kdybych nebyl připial k molu? To zlato, všechny zbraně s ním by jedním gestem odvážným dvě malé vlny smetly dolů –

a třetí, jež to spatřila, by na kousky ji rozbila! A Tonko rychle zpět se vrací – jej vítá halas, tartas, dým...

– Kde, Tonko, měl jsi nutnou práci? jej vítá známý žert a šprým – leč Tonko ví, jak teď si vésti, a proto práskne na stůl pěstí...

– Hej Danko, víno, vína víc! Ať žije ten, kdo nemá nic! Kdo nemá nic, má aspoň jméno, jímž na křtu kdys ho okřtili,

by svatí za nás prosili, v nichž naše jméno posvěceno – nuž, Konavljane, mne už znáš – leč kterak ty se nazýváš? –

– Jak že se zovu, Tonko hloupý? Já Selim, Achmed sluha můj. Kde’s našel náhle svoje roupy? Radš sedni, něco vypravuj!

Ty hrdinný měl’s přece osud a ničeho ses nelek’ dosud... Což močí mračna v klíny skal, jak odpoledne jsi se bál?

– U ďábla, kam svou míříš řečí? Což myslíš, že jsme baby tu, jež sedí hned kdes v úkrytu, když s nebe kapka spadne větší?

Když na nás moře hnal se val, ty myslíš, já že kdy se bál? – To otázka je, Tonko milý – to lehko tobě dneska říc,

my při tvých kouscích v dálce byli a neviděli z nich přec nic... Snad junák jsi – leč proč se třásly tvé oči a proč strachem žasly –

a neotevřel tvůj se ret, když u nás hleděl’s do karet? – Ty myslíš, zlata že se bojím? Ó pane, hleď, zde dělám kříž,

že na zlato mne nechytíš ni s celým arsenálem svojím! Jsem křesťan, rád svou duši mám a marností si nevšímám!

– To chytrá řeč je advokáta, leč nevím, smí-li hrdina tak mluvit – mně tvá víra svatá – leč duch můj v dálku vzpomíná,

a když tvé chytráctví tu slyším, já věcem ukláním se vyšším, jež byly tu a kvetly kdys a z nichž v tvé tváři není rys.

Zde hrdinové kdysi byli – ó běda, kam se ztratili? – Tví dědci se tu zrodili, však v těch už drobet byl jen síly –

a povím ti to rovnou hned: Ten nepřekonáš nikdy svět! – – Pak, pane, mluvkou jsem ti pouze? – Já neřek’ to, ty pravíš sám! –

– Já rozumím tvé panské touze a zde ti, pane, přísahám: Mne v sázku ženeš! Věz však, nikam já před nemožným neutíkám!

Mne pokořiti marno je, jdu pro čest, kam chceš, do boje –! A ten svět obrů, pane milý – já povím ti to zkrátka též,

tvůj starý svět je dětská lež, my nikdy veň jsme nevěřili! To prázdná řeč je, marný tlach a jenom dětem na postrach!

– Nuž, dobrá, Tonko, vsadíme se! Snad možná přec, žes hrdina jak strom, jenž venku na útese své větve klidně rozpíná,

leč varuji tě, mnoho ztratí, kdo v dlaň mně plácne, řekne: Platí! – – Mám záliv dneska přeplavat? Mluv krátce, jaký tvůj je vklad? –

– Já varuji tě! – Nechme řečí! Tys o zbabělcích mluvil dnes, v nichž rozmach vůle rázem kles’, když jevilo se nebezpečí –

však nám se proto nesmíš smát! Tví obři byli tací snad! – Však co to? Jaká tma to náhlá? A v hloubce jak by zvučel zvon...

A smrt jak na všechny by sáhla –! Slyš naříkavý, temný tón...! Hoj, jaká temná píseň tklivá –! To Šipun, bože, Šipun zpívá,

jenž pod sklepy se prodral snad a v jizbě chce se ukázat? Hle, kterak všichni stojí němě..! Ten křižuje se, ten zas pad’,

otevřel ústa, chtěl by vstát – a slyší jen, jak hučí země... Zavzlykly dvéře, v oknech sklo se prohnulo a rozprasklo –

Leč Tonko k zemi čapku hází a směje se jak posedlý: – Pár čertů ještě, pane, schází, bychom ti na šprým nasedli!

To ovšem víc než zábavné je, co dneska se tu u nás děje! Nech žertů svých a kouzel též, já vím, co dělat dovedeš –

leč hlava má je nyní čista, mne neoklameš vínem svým –! Hle, lampa září, vše byl dým, v němž čaroděj své špásy chystá –

já však i ve tmě bezedné zřím jasně vše jak v poledne! – Hej, víno, Danko! – Víno! – K čertu! Už zase že se chvěje zem?

– Teď Konavljane, konec žertu – sic chytneme se pod krkem! Já na vše rozumem svým zdravým teď zřím a to ti, pane, pravím:

Sem vklad a sázku! Žert si nech! Já neklesám hned v kolenech! Ti tvoji staří, slavní obři, z nichž ani hnát jsme nenašli,

ti hrdinové slavní tví, snad na hnůj byli Času dobří leč více nic! To pamatuj! A nyní rychle – nápad tvůj!

Hoj, Tonko, o spásu již tvou jde! – Zde měšce tři, toť můj je vklad! – – Kříž nad tím! – Myslíš, hloupý bloude, že zlato v smeť se změní snad?

Kde vklad však tvůj? – Můj život, pane, a právo na čest pošlapané zde před krajany před všemi! – – Vklad podivný, leč vhod je mi...

– A sázka tvoje? – Tůně solná den každý své má mrtvoly..! – – Mluv přímo, žádej začkoli! – – Jak venku je teď? – Prší zvolna... –

(Déšť aspoň všechno oplákne...) – Nuž, pane? – Strach mám. – Já však ne! – – A vítr? – Vítr, pane, ztichá... – Nuž, slyš mne, Tonko, sám’s tak chtěl,

tvá vlastně tomu chtěla pýcha. Já nepošlu tě do pekel, však po rybářsku vyzkouším tě a po moři si pohoním tě

a uzříme, zda pokoří tě jen pár nocí na moři... Ty vezmeš dva, tři parangály,10 je hodíš v živel záhadný,

a počkáš venku po dva dny, až by se ryby nachytaly – či abych zkrátka všem to řek’, vklad splácím za tří podmínek:

Když všechno dáš mi, co se chytí – je zlato v měšci prvním tvé – dvou dnů když zvládneš vlnobití, též druhý měšcem tvým se zve –

(však v tom je sláva tvá a bída, vše bez cizí se pomoci dá!) noc třetí když tě ušetří, jsou tvoje všechny měšce tři!

– Nuž, přijímáš? – Leč scirocco je! – Však v tom je celá sázka má! – – Tys ďábel, síla neznámá! – – Tys mluvka, jenž se zříká boje!

A zbabělec! – Já že se chvím? – – I s celým babským rodem svým! – Nuž slyšíte to, lidé boží? Hej, slyšte, duše upřímné!

Kdo rybky dá mi? Háčky složí? Jej nechte! Čekat musí mne... To tvoje zlato, krví rudé tě, pane, věčně pálit bude!

– Proč krví rudé ? – Teď to vím, kdo jsi a v boj se hotovím! Ty – z prachu byls prý zroben kdesi! – – A ty jsi červ! – Víc než-li ty!

Otevřte dvéře! Zalitý svět hrůzou, myslíš, že mne děsí? Já nezřím v světě božím tě, a vrátím-li se, skolím tě! –