[Scirocco] (I)

Je sladko sedět na pobřeží, když v moři slunce plápolá, na vlny zírat, kterak běží v bezmezný obzor dokola –

je sladko zírat do únavy na loď, jež do dálek se plaví, a tkví tam téměř bez hnutí jak pták, jenž svěsil peruti –

svým mořem to však moře zovu, jež i s mou kostrou sobě hrá, v němž neklid jen a neklid zrá a které náhle bez okovů

se vztyčí, opře o skály a vydá výkřik zoufalý! Hoj, boro, moje bouře divá, jak moh’ by na tě zapomnět!

V tvých mracích boj a vzpoura zpívá, pod tebou praští celý svět! A mraky s mračny jak se valí –! Už všechno moře spolykaly,

– ó běda, kdo je v loďce sám! – teď útokem se valí k nám – a teď jak psi se na nás ženou, jak turské vojsko... Zbraň a zbroj

jich zná jen povel na výboj – hle, kterak šavlí vytasenou kol v zahradách žnou hltavě a bijí skály po hlavě!

Oj, téhle jízdy útok dravý a mračen jekot sveřepý! A obzor hřímá do té vřavy – a každý blesk tě oslepí –

kraj celý jak by obři vzali a s dlaně na dlaň překládali – teď spadnem’ někam do hlubin, v něž rozšklebil se země klín –!

Viz, slavná, naše strachy němé: již pusť nás, pusť nás z objetí, chcem vidět zase, slyšeti a hlavně dýchat, dýchat chceme –!

Kam ke slunci však jezdci tví se rozehnali v šílenství? Ach, bouře, větry nad přímořím! Vy, velké divy v rozletu!

Jak v živel svůj se ve vás nořím, jen ve vás dýchám déle tu! Váš svět hrou není pro mne klamnou – vždyť i ten maestral3 otřásá mnou

a tak mnou nějak prochvívá, jak žádná věc snad za živa, že po břehu jdu jako ve chrám... A jak se dívám do kraje,

jsem pták, jenž tady doma je... Před hnízdem sedím, peří čechrám a v světě velkých perspektiv jsem poprvé snad po svém živ...!

Leč z větrů všech mne jeden vábí a obzvlášť jímá hluboko, v něm jak má duše vířila by – to scirocco je – scirocco!

Slyš jeho zpěv, když vzduchem hvízdá, to není bory prudká jízda – slyš jeho buben, jeho hrom, je kouzelného něco v tom:

ten buben taktem, taktem duní a v taktu bouří vlny s ním úderem plachým, nervosním, co zatím s rolničkami tůní

děs jakýs tančí vírem v dál, kde v taktu se kdos rozchechtal –! A sáhni v moře: voda žhavá ti stéká s prstů do písku –!

A cože praví tvoje hlava? Jsou velké věci na blízku, leč marně po nich zrak tvůj slídí, to nejsou žádné věci lidí –

co vzduchem žhne a divně plá, to věc je chladná, neteplá, z níž jakoby se prsty kladly na čelo tvé... V něm démon sám

teď povelel tvým myšlenkám, by jako polní tráva svadly! Oh, vzpamatuj se a to věz! Toť scirocco, toť jeho běs!

Hle, jak ho plavci dobře znají! Jen první závrať jala je, již na paluby vybíhají, kde plachet visí okraje,

a jak to stará moudrost žádá, by vichru nevyhrála zrada, hned vážou je a kotvu svou hned hážou v hloubku neklidnou...

Z lodice na loď lano fičí, tu chytne kolík, tam zas kruh, něm vedle druha dře se druh, až posléz dílo se tu tyčí:

Viz všechny lodi spoutané a rozběsni se, satane! Chichí – jak chichotá se něžně daleko někde na moři:

– Nechte si, hlupci, holé stěžně! – tak chechtá se a hovoří a do bubínku lehce bije – oh, jaká cizí melodie!

„Hej, plavci, což jste zšíleli? Vždyť chlapík je to veselý –!“ Leč lodník dále s prací pílí a znova kotvu přendává...

„To, pane, píseň skuhravá a prozradí se každou chvíli, nech vichr vichrem, domů pojď, a bůh ať chrání naši loď!“

Však pohleď! V sledním okamžiku loď jakás ještě připlula! – U čerta, jářku, námořníku, je to snad přízrak minula?

Takové lodi nikde není, leč tam snad, kde vše bez modlení se rodí, zrá a umírá a Slunce koně zavírá –!

Ta filigránská stavba celá! Ten dlouhý nosec na přídi, kajuta zvláštní pro lidi a záď – jak ta to vydržela,

že vlny na ni nevlétly a s paluby vše nesmetly? Je prkno tlusté na prst sotva – a arbor4 jako tyčka je!

Je k smíchu žebřík z lan i kotva, loď celá práce divná je... Jen viz ten provaz, který právě kdos hodil s lodi pohrdavě

tam na molo! – Hej, Tonko, chyť – hej, chyť ho, Tonko – je to nit? – Leč Tonko rychle lano váže a s bárkou k lodi zatočí,

teď na palubu vyskočí, plácne si na své silné paže: Nuž jářku, hola, pantáti, je třeba rychle jednati!

– Je scirocco tu! Jářku – hola! Kde majitel či kapitán? – do útrob lodi Tonko volá, by pomohl, ač nepozván –

– Kde mužstvo? Což pak, chlapi, spíte a neslyšíte, nevidíte? – Hej, což snad větrem zahnána přilétla yachta bez pána?

...V kajutě divné světlo bliká po modrém, zlatém trámoví – to div je, zázrak hotový... toť jemná práce kouzelníka,

již neviděla hlava tvá... A tam, tam v koutě – sedí dva... – Hej, hola! – Ti dva klidně sedí, jak na větvi dva havrani,

na zemi sedí, slova nedí a tak jsou do hry zabráni, že nevidí, jak Tonko stojí a pokročit se náhle bojí,

jak přitiskl se ke stěně a hledí téměř zděšeně: Ti dva, ti dva tam karty kladou – leč je to přelud nějaký? –

před sebou mají zlaťáky a sloupky zlata dlouhou řadou – tichoučko bafčí z čibuku a klidně hrají, bez hluku...

A Tonko hledí, mne si oči, leč zlato cinklo, blýsklo zas – až s Tonkem kajuta se točí a v hrdle mře mu předem hlas...

Vzduch zvoní zlatou melodií a ti dva hrají, kouří, pijí – a víno voní až je mdlo – či voní to snad kadidlo?

Pod stropem vzácné zbraně visí, tam handžár s rudým kamenem, tam puška, jaké nezřel jsem, ni praděd můj snad kdesi kdysi –

na zemi vzácná práce děv koberec jako blesk a krev... A Tonko hledí... Modro s nebe jak dovnitř by se snášelo –

Modravé kouzlo jímá tebe – a přilehá i na tělo – jako když hedváb vzduchem šustí, jako když vodopád se spustí

a pořád padá níž a níž, kde ve tmě nic už nevidíš – A zas to zvláštní zacinkání... a ti dva sedí tiše dál –

z nich jeden zase zlato bral a druhý nezlobil se ani – A Tonko hledí – chtěl by říc’ cos nutného a nedí nic...

Kdo jsou ti dva? To těžko říci. Leč Arnaut jeden jistě z nich – má jejich lstivé ticho v líci a kroj též z oněch podivných,

jež tam se nosí. Dracoun zlatý pokrývá všechno přebohatý, na hlavě sedí maličká ze stříbra stkaná čepička –

leč lodi pán to není asi. Prstenů více druhý má, jenž pravou karty sejímá a levou lehce přejel vlasy...

Toť on, toť on, toť lodi pán –! A bože, vždyť to Konavljan!5 Kroj domácí toť! Nohavice a bruclek, pás i košile,

jak v městech nenosí se sice, leč v kraji všade na míle – Jen tvář i obličej se liší. Jsou vyzáblejší, bledší, vyšší –

však možná je to vždycky věc – že je to přece našinec, jenž pro švandu se světem vozí... Však nyní volá povinnost!

Už nahleděl ses věru dost! Slyš, kterak vichr bouří hrozí, jak do okének prásk’ a vlít’! Loď přece nutno zakotvit!

A Tonko náhle na vše zírá s tím bohatýrským klidem svým, s nímž od mládí ho prostá víra vstříc vedla pracím odvážným, –

kdy pral se s mořem, živly všemi a vítězem se vracel k zemi... Ti budou hrát snad do noci, však lodi třeba pomoci –!

Ti dřímou zdá se na polo... Nuž rychle k dílu – aby snad loď náraz moře nepopad’ a nemrštil jí na molo!

Nuž – na palubu rychle v rej! A kde je mužstvo? – Hola, hej! Kde spí ti darebáci shnilí? Hoj – nikde není nikoho...?

Že by tu jen ti dva snad byli? Toť věru míň než nemnoho –! Má zavolat je, křiknout na ně? Však sám to spraví odhodlaně

a sám pak – třeba dneska ne – snad zlaťák za vše dostane... A zlaťák, zlato – bože milý – co toho bylo před nimi!

Snad nebe s všemi svatými by čerti za to nakoupili –! však dnu už hle – je na krátce – hop – Tonko, rychle do práce!

A Tonko do díla se vrhá – jež zmoci někdy nesnadno. Však čert ví, proč se lano trhá a kotva marně hledá dno –

i plachty jak by smluvily se a vázat nikdy nedaly se – a provaz běží jako had kams do kouta se uschovat...

– Fí, na tu práci! – Tonko kleje, však nepovolí v zápase, zas zvedne kotvu, nedá se – ji v moře vrhá, balvan kde je –

až po vší dřině nezbedné loď přece klidně usedne... A Tonko pot si utře s čela... Co dělá panstvo v kajutě?

...Jak vešel, rázem zvedli čela... a hledí nějak nehnutě – Pán s čepičkou dál klidně kouří, Konavljan divně oči mhouří –

(a zlato, zlato dole tam je zas jak oheň, zas jak plam!) – Co chceš tu, chlape ? – hlas tu zazní... – Já zakotvil vám kocábku,

ač lana stojí za babku, což nevidíte, hloupí blázni, že scirocco je ve dveřích – či na Sever že Jih se zdvih’?

Však panstvo čelo na smích vraští... – U ďábla, pán dí – kde to jsem – a po stehnech se rukou praští – a jaká je to kolem zem?

Což hlupců břeh je venku právě, jimž bázeň všechno mate v hlavě? – – Jak... hlupců? – Bab spíš tedy snad, že loď prý nutno uvázat? –

Jak liška Arnaut k oknu kráčí... – Což tohle je vám bouřka již, co odtud venku uvidíš? Vždyť nad horami jen se mračí!

Chce nebe močit – to je vše – a to se u vás vichrem zve? – A Tonko stojí – bože v nebi! – co povídají lidé ti?

Že kotvy není zapotřebí? Že možno klidně seděti? To praví ten, kdo doma zde je a Tonkovi se v oči směje?

– Ty Konavljane, přec to znáš, že čert dnes jede na sobáš! – – Že dneska zrovna, nevím věru – (já nepíšu si s peklem již,

vy snad tu máte k němu blíž) a čí by čert zde bral si dceru? – A Tonko stojí – divná věc – je blázen on či oni přec?

Je vskutku venku ticho náhlé a loď se sotva kymácí...! Jen v dálce naříká kdos táhle, jak zoufalé by při práci –

leč končí – smíchem Konavljana...! – Nuž, dobrá! Loď je připoutána? Zde vezmi starém po zvyku za svoji práci, chlapíku,

ač, nevím, cos chtěl zachrániti! – A Tonko hledí zmateně na panstvo, zbraně na stěně, na dlani zlaťák se mu třpytí...!

A takto praví lodi pán vysoký, statný Konavljan: – Chceš sloužit nám? Nuž dobrá, hochu, my zdržíme se as dny tři,

můžeš nám, chceš-li, pomoc’ trochu, (my vyplujeme pozítří) ač práce u nás málo máme... Leč když se spolu dneska známe –

nám pověz raděj, příteli – kde hýří národ veselý zde u vás, kam bychom snad zašli a všechny dobré kumpány

z celého hnízda sezvány my s tebou – s dobrým vínem našli? Nech vítr větrem klidně být – chcem’ junácky se pobavit! –

A Tonko hledí zmaten, žasne: na dlani zase nový dar! A teď je vše mu, vše mu jasné: To převzácných je lidí pár,

co na život jak na špás patří a s pijáky se rádi bratří – Ti kdyby ke hře zasedli, snad loď by prohrát dovedli –

i na čís kartu znamenanou –! Zde zlatá kořist, jak ji shléd’, se sama dere do klepet – zde rozpaky jít musí stranou...

A chlap se pevně rozkročí a vesele zří do očí: – Tam pod jeskyní hospoda je za nízkou zídkou ukrytá,

tam na housle nám písař hraje – a tam vás večer uvítá má chasa ráda s plným džbánem. Té chase já jsem dneska pánem,

jak si ho mládež vyvolí – Jsem první rybář v okolí, jsem Tonko, jenž vám ruku dává, na prahu svého domova...

Kéž naše víno pochová, čím zmátla se tu moje hlava – to vaše pořád voní mi vůněmi příliš cizími...! –

– Nuž Arnaute, sem číši jednu! Nuž – co mu říkáš, rybáři? Však zvykem u nás dopít ke dnu! To víno pijí císaři –!

Králové marně píšou o ně, nebylo nikdy, nikdy pro ně! Jak? Ještě jednu? Vydržíš? Ta sklenka víc než jinde číš!

Nuž, jak ti chutná? Třetí srazí ti všechen oheň v žilách zpět! Tvé oko žhne – co praví ret? Že víno pálí hned i mrazí?

Však víno to jen dobré je, jež zamrazí i zahřeje! – Jsi chlapík, třetí číš když nutna – my našli, zdá se, siláka...

Nuž, jak ti naše víno chutná? – – V něm divná kouzla nějaká, leč naše také sílu svou má, již lehce člověk nevyzkoumá.

Nuž – na shledanou za chvíli! – ...Leč kam se schody ztratily? Po zlatých stupních Tonko stoupá a zlatá jsou i lana teď...!

Jsou zlatá rahna – a jen hleď – na zlaté vodě loď se houpá –! Jsou zlatem mračna bohatá... i Cavtat září do zlata...!