Na prsou tvých dnes chtěl bych spat
a dosyta se vyplakat.
Vždyť každá bolest líp se snese,
když pod ní lidské srdce hne se,
než pod hlavou když studí chlad.
Milenko slunce, kvítí, trav,
svlékni svůj vetchý zlatohlav!
Zlá bouří hlavou dnes neshoda.
Milenec ruky ti nepodá,
jen někdo, kdo je živ, trošičku zdráv.
Půlnoční vítr když listí rve,
temná zášť vkrádá se do krve.
Soucitná slova jsou pro tebe cizí,
něha i radost za tebou mizí
napohled – po prvé?
Kdyby zas nezazněl tichoučký smích!
Kdyby mne neviděl svět očí tvých!
Kdyby se uvnitř zas nechvěla
pro tebe pohádka nesmělá
o velkých tajemstvích –!
Milenko slunce a mračen a řek –
věz, že já každý kříž oddaně vlek!
Pro lidské tváře pralidské tahy
každičký okamžik je mi dnes drahý
s ostrovem naděje v příboji výčitek.