Až v půlnoc vzroste onen z ráje květ
a v krvi tvé i v moji rozpučí,
až z očí tvých na tisíc zázraků
v mé poděšené vzplane náruči,
noc zavolej mi nejdelší až z polu,
noc zavolej, jež čeká tolik let
na naši lásku, na tvé omámení,
na bouřný přechod v nový svět.
A dole u dveří – ne, nelekej se, drahá,
pro strachy tvé stráž bdělá bude stát,
krvavé hvězdy na sever i na jih
přispíší slavit lásky majestát.
Jediný lístek třeba stromu svadlý
nás ochrání či mráček na nebi.
Ne, nelekej se, ani téhle stráže
nebude nijak, nijak potřebí –
Jen oči tvé když věrně budou hledět
do hrůzy nebe, v krásu motýlí –
– Po lese zvolna usínají ptáci...
Je síla v pěstích, že by zabily.