Když jsme se sešli, byl jsi méně než provincií u moře, však od té doby stoup’ jsi v ceně, snad proto, žes kvet’ v pokoře,
a dnes jsi tedy jedinečný, jak uznala i cizina. Já chci ti býti prostě vděčný. Má duše na tě vzpomíná.
Mne pokora tvá nedojala, mne kdysi cele prolnula, mne zvábila tvá hnízda malá, tvá perspektiva z minula,
mně bylo, že se dávno známe, když pohlédl jsem v tvoji líc, tys nebyl ten, kdo časem zklame, tys každému měl vždy co říc’.
Tak zrodila se věrnost naše, jež nedozrála z pohodlí, šla krása kolem tiše, plaše, jak děvče, když se pomodlí
za hocha, pak ho náhle potká, – to divné bývá setkání! – na tváři leží mdloba krotká, však smrt kdes v nitru vyzvání.
Na svoje toulky zapomněl bych, však zářila z nich lidská tvář, nebyly jenom oči ve lbích, mne byl by zaujal i lhář,
já s žebráky byl tvými doma a klášter pro mne hradem byl, kde jsem se s žíznivýma rtoma vždy pro útěchu zastavil.
My o bohu jsme nemluvili a přece k stolu sedali, jak on by vcházel stařec milý, jejž na cestě jsme potkali.
Já prožil ticha zvláštní vskutku tu v horách jako nad vodou, i zachrastily palmy smutku a přestaly jak náhodou.
Ach, země teskně hovořící, tys byla pokrm poutníku, já byl bych jedl tě i lžicí, tvou slávu i tvou tragiku.
Tvá existence vešla do mne, já našel v tobě pevný bod, bylo v tom dobrodružství skromné, však spolu válka o život!
A tu mne úzkost jala časem, že nedopadne dobře to, že zpíval někdy zvesela jsem, kde místo bylo prokleto.
Je z toho tanec pod hvězdami, že krev se ptala: kudy? kam? A řeknu ti to, když jsme sami: já domů, bratře, utíkám!
Já zpátky musím, musím domů... Tak řekli muži přísných čel a ještě něco řekli k tomu: abych už radš se nevracel,
že slunce tady příliš pálí, že visím nějak v oprátce, že jsme se příliš dlouho znali a že je konec pohádce.
Šel na loď stín můj nalomený, a když jsem zíral do hlubin, vše odnášely šroubu pěny, až z tebe zbyl mi také stín.
Vše byla lítost, lítost prudká, pod níž se láme, co chce růst, vše bylo jed, jenž zvracet nutká, vše bylo hlad a marný půst.
Fí na ten život, když se stárne, fí na krev, když už neslyší, fí na svět, v kterém snění marné k lékárně vede nejbližší –
buď vědě sláva, jež prý spasí uštvaná srdce nevím čím, však nás proč zrovna vybrala si? Já ovšem tich jsem, nekřičím.
I na vzpouru jsem myslil po tom, však oni bděli v chvíli té: Ne, nemluvme už vůbec o tom – mně řekli – sem už nesmíte! –
Můj duch je asi vzpurný dráždil, však já jen skončím pohádku: já miloval tě, tys mne vraždil – a tak to bylo v pořádku!
Cookies on Poetry Cove