Milenko moje, v krátké době
už stokrát mně to zmátlo smysly,
že sotva hodíme se k sobě.
Tys útlá a já poznal mnoho,
co zaplatil jsem těžkou daní,
a nevím, jak tě šetřit toho.
Mé srdce váhá – leč tu zrovna
v tvé oči zřím a dej mi ruku! –
mně páteř bůh snad tenkrát rovná.
Jak tětiva jsem v ruce jeho
i prsty cítím, jak mne svírá,
mne váhavého, zkroušeného:
tvá něha když mou duši přímí,
buď mou jak já i se sny svými!