Klidna buď! Nevzbouzej dneska je
hebkýma rukama svýma!
Nech mi mé ticho, třeba hněv
s nebezpečím svým v něm dřímá,
na mne se dívej, ó dívej se na mne
očima unavenýma!
Co krásy podzimní lehlo v tvé tělo –!
Jak pejsek schoulena proč se mi chvíš?
Když k jedné straně se úbočí chýlí,
proč pod ním hovoříš?
Hrozná tíž ve vzduchu duhou si hraje,
nad hlavou táhne, blíž a blíž...
Proč všechno láska jen pro zimu schystala,
ptá se tvůj úsměv v bolesti?
– Chtěla své neštěstí.
Proč tvoje bolest mi v barvičkách dozrála?
Černavé proudy se na čelo lepí:
Pojď si hrát, hluchý a slepý!
Jako by člověk šel z egyptské země:
hůl v ruce držím a zoufale je mně.
Nežli se hora zřítí –
v pěst ruce sevřeny pro něčí smích
po cestách proběhnu dneska se zlých,
– chceš se mnou jíti?