Co v mládí v horách vábilo mne, to dá se krátce zachytit: mne horský kořen fascinoval, já chtěl jím kdysi taky být.
Byl život časem všelijaká a zpropadená písnička, na štěstí nebyla v něm čáka, melodie spíš pro sýčka.
Jak relikvii jsem ho vozil v studentském kufru po vlasti, co prožil on, i já chtěl prožít se vší své duše účastí.
Probouzel ve mně novou víru, že pevně držel vždy svůj kout a vniknuv s mrazem v tenkou škvíru i skálu doved’ roztrhnout!
Jak často snil jsem nad ním o tom, že není oč a proč se bát, když nedáme se nikam prodat a víme, koho poslouchat.
My s ruským starcem pro svět celý jsme viděli jen jeden cíl a my jsme věřit, věřit chtěli, kde nikdo, nikdo nevěřil.
Až ovšem přišlo živoření, jež nese klíče k šuplíku, v němž denní pensum schováno je – dodnes mám z toho koliku.
Hvízdala všednost různým hvizdem, jak hvízdá na psa v poli kdos, když pták se v brázdě loučí s hnízdem, kde psí ho přece našel nos.
V té chvíli mohl k sebevraždě být jenom krůček maličký, však všednost měla pro zábavu své figurky a barvičky.
Co chtěl ten kořen potom v skříni, když málem byl už komický? Vše měli zase v hrsti jiní, my byli v koncích pro vždycky?
A přece znova lákalo to, tajemství nové bylo tu. Snad národ má svůj kořen síly, a ten nás vrací životu?
Snad lidstvo jím tu sílu drtí, které se nikdo nevyhne? Pojď, příteli, jenž nedáš smrti vše, co se tady vylíhne!
Šel jsem s ním do dnů, které řvaly, že spraved’nost už dozrála, šel jsem s ním na poušť, kde jsem slyšel v dálkách jen heslo šakala,
ví bůh, kde mně ten kořen vzali! Co se symboly v příboji, kde zlostný vír se blíže valí a o kus dřeva nestojí?
Jak smutno bylo nám, to neví, kdo neprodělal s námi to, však my jsme proto neumřeli. Zbylo jen pusté koryto,
kterým se včera řeka hnala. Ó břehy, úkol váš je živ – to episoda byla malá, dál je tu žízeň perspektiv!
Jen viz tu bitvu ve třech řadách, jíž hrozný sekáč hrozí nám! Tůně už dávno nehoupe se, vše navrací se k hlubinám,
z nichž tvorstvo kdysi vyšlo k světlu. Uzříme ještě hory stát? Teď peklo vzalo svoji metlu a bude po svém zametat!
Co chceš? Co voláš? Myslíš nyní, že kmeny náraz vydrží? Mám dojem, že my oba také se octnem’ kdesi ve strži!
Ne, člověk s ničím nespojuje a nic o něho nestojí! A nyní první útok tu je! Čím jsme my v tomto souboji?
A po všech hvozdech kosa letí a seče stromů vršíčky! Začíná to, jak hrály by si s nizoučkou travou dětičky,
však sekáč chystá vlastní práci. Ta půjde trochu hlouběji, a pravím ti, že teď tu ztrácí i prales každou naději!
Fik! Fik! Jak sténá to a praští! Všechno je rázem bez hlavy! Les padá někam v kotel starý, hučící kotel děravý!
Svou ruku dej mi! Nehněme se! Přitiskni se jen v zákopu! Ted’ nový vichr skáče v lese a sráží stromy do snopů!
Ne, nehýbej se! Běžet marno by nyní bylo kamkoli! Ten sekáč dříve neustane, až nic nezbude na poli!
Ten vichr, který snopy skládá, je zase holič s nůžkami, ač na to zrovna nevypadá – však bůh se smiluj nad námi!
Co řveš? Že cáry s tebe visí? Jen když ti noha zůstala! Příroda – matka na kobylku by ráda se nám dostala!
Ted’ blázní! Kameny teď metá! Teď pouští moře z oblaků! Je konec dnů – je konec světa? Zhynem’ jak párek chrobáků?
Kde, zuření, jsou meze tvoje? Tam ze tmy něco prosvítá – toť stará salaš! Jak je celá, na padrť celá rozbita!
Ó běda! teď se vrchy řítí – jaké to živlů šílení! Ó louky, kde je vaše kvítí? Je zatlučeno v kamení!
A nyní – nyní – jedle řičí! Jak šrapnel vždy to zahučí! Někdo je bere, láme, dusí, najednou celou náručí!
Jen vzdychnou a už nejsou živy, zdá se, že s námi zahynou! A dole věž se tyčí z dříví a roste každou vteřinou...
A vody bouří, syčí, ječí, hráz k věži hrnou ze strání! Což zhyneme tu jako sysli, špinavým proudem uštváni?
Tam k oné limbě vzhůru dej se! Ta udržela přece se! A teď se obrať, podívej se, můžeš-li vůbec, po lese:
Kde, kořeny, jste, moje, byly a který běs vás vyvrátil? Což netkvěly jste, kde jste měly, což neměly jste dosti sil?
Však snad je – snad je neurážím? Hle – zázrak, zázrak přec je v tom! Já věrným nesmím láti strážím, vždyť – přeražen je každý strom!
Držely tedy – doposledka – až doposledka držely, držely, i když se svou láskou pomalu smyslu neměly!
Snad zbyla někde síla živá, jež zrodí pro nás potěchu, i když jen pouhý pahýl zbývá nad nimi jako k výsměchu?
Pryč pojďme! Poušť nás pustit musí! Což nevylezem’ z vývratí? Což musíme tu do večera a snad i přes noc zůstati?
My viděli už věru dosti, jsme také, také rozbiti, my zřeli chvíli nemilosti, již nechceme už prožíti!
Prásk! – zařval buk a padl před nás a jako v klec nás polapil. Prásk! zahřměl blesk, jak říci chtěl by: Zde je dnes vaší pouti cíl!
Své nechte klidně v ranci mapy, jste dnes nám nějak předrazí! – I byly Tatry jako chlapi, kteří tě za stůl přirazí.
Cookies on Poetry Cove