Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kdekdo měl tě rád –
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo navždycky už snad?
Byls prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.
Nic ti nevyčítám – každý někde máme
místo, s něhož přejdem správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.
Ty to místo hledáš – já v tvém nitru čet.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi – řekněm: naposled!