Kolikrát za noci – není to smyslů klam –
celou mou bytost to do duše omámí –
čelem já už se jí pomalu dotýkám,
do tváří chladem svým skoro už dýchá mi...
Záclono zrádná, ty přede mnou visící,
oči radš zavírám, slepcem bych přál si být –
ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí:
moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit!
Záclono hebká, ach moci tě servati,
skočit a ukrást, co vůbec smíš míti rád!
Ruce se nematou, pevně v té závrati
drží už, drží tvůj stříbrný vodopád –!
Strhni jej! Líný tam spí možná osud náš!
Ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té:
jako když do vody uvadlou růži dáš,
tvůj život naposled, slavně však rozkvete!