Vlk honí stádo, člověk vlka zas,
vlk člověka – toť jistě hra je skvělá!
Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas,
však jaká vzteklost vždy se rozhlížela
z vás do kraje, kde m’ha nás chladem bila
a od pravěčných prsů oddělila?
Bůh honí lidstvo, člověk boha zas,
bůh člověka – až tváří v tvář si stojí.
Tu slavnou chvíli chce mi zkazit ďas
a šeptá cos o věčném nepokoji,
o nutné pomstě za vše hořké, temné –
však slova díků musí nyní ze mne:
Své srdce kdybych moh’ si vyrvat dnes,
všem hodil bych je jako kdysi celé –!
A tady je! Já nikdy nebyl pes,
jenž odplazil se někam zpitoměle,
když s pánem hra se jinam zatočila,
já hrd jsem na vše, čím má bytost žila.
Jsem hrd i na to, když mnou zmatek třese
a cení zuby, ve tmách zradu tuše –
vím, kdo mne honí, vím, kdo honíme se:
Pojď znovu na lov, nedej se, má duše!
Svět denně nový z hrobu pyšně vstává,
až boží sláva za ním pokulhává!