Mne jejich krása plná vždy se líbí
a jejich červeň duši omámí:
proč též svůj ráj i ony neměly by
na hvězdě někde nad či pod námi?
Ten svět, mé srdce, lze si vykouzliti,
jak tiché nebe někde pro lidi –
do něho slunce vždycky s láskou svítí
a za nic v tom se světě nestydí...
Kosatců bílých táhnou tam se lesy,
lilií zlatých hoří jezera,
do moří květů ráno paprsk jde si
a z vonných hor se vrací zvečera...
A v noci ticho – jaká ticha tůně
tu nad hvězdou se celou rozkládá –!
Vše šťastno je... Tu pranic nezastůně,
květ pučí, kvete, zvolna uvadá...
Pivoňko krásná, jako žena mladá,
váhavý úsměv proč však v tobě zřím?
Ne onen svět, než tenhle má prý ráda
už proto jen, že na ni hovořím!