Tak zvolna táhli černí koně
mi zrezavělý, starý pluh.
Zas rovné brázdy vzpomínkami
jsem oral, starý dobrodruh.
A slunce hřálo. V tichém poli
se šeptalo o příštích žních.
Zas vzpomínal jsem hospodářů
už přede mnou též podivných.
Pták zpíval, k nebi vzhůru cíle
dnes směšněsměšným letem svým.
A já se smál svým divným dojmům,
svým směšněsměšným perutím.
Mí koně ržáli. Koně černí
zaržáli náhle z hluboka.
Pluh zarazil se. Co jen skrývá
má brázda směšně hluboká?
Je kámen to, či balvan – skála?
Zrak vlhne, prudce chví se ret:
Hle, zlatá přílba! Zlatá přílba!
– Já neměl tak v hloub zajíždět!