Vlas tmavý clonil nejtmavější zrak, a v hloubku tu já zřídka doved’ zřít. Cit její byl však vždycky milý tak, že v půlnoci té možno bylo žít –
víc než-li žít! Ji milovat, v ní utonout a z jitra pro ni lkát... Má drahá, vzpomeň na mne dnes: Jak já tě míval rád! –
Ký milosrdný bůh však dnes tě se mnou sved’, že chvíli zřel jsem tě a líbal naposled? Jde smutná chvíle ta, jež lásku nesdílí.
Proč soucit rozkvétá, když jsme ho nesili? Řeč jeho byla líbeznější všech, jež bavily kdys duši umdlenou.
I vlastní bolest dal’s mu na posměch, s ním rád jsem kráčel cestou ztracenou. V před šli jsme tak a zábavou nám byla rudá záře nad hlavou,
když mosty plály do noci zlou výzvou, krvavou. – Ký milosrdný bůh však dnes mu oči zved’, by nad mou bídou mhouřil dnes je naposled?
Jde smutná chvíle ta, v níž srdce zakvílí. Proč záští rozkvétá, jež my jsme tajili?
Pak večer můj se náhle připlazil, že sotva dechu nabrati jsem moh’. Najednou kles’ jsem, hříčka cizích sil – naposled marně heroický hoch!
V zrcadlo zřím. Proč jen jsi pad’? Já celý svět chtěl upřímně mít rád. A celý svět – se smál a smál. Cítíš mé duše chlad?
Ký milosrdný bůh mou duši nahou shléd’, že volně v kráse své dnes žila naposled? Jde smutná chvíle ta, v níž ráj jsme ztratili:
Proč víra nezkvétá, o níž jsme prosili? V podivném ohni slunce zapadá... Už noční chlad tak zřídka uspává –!
Odkud se vzala cizí nadvláda, jíž nestačí ni daň má krvavá? Co ještě chceš? – se světa ptám. Mám otročit tvým záhadám?
K přísaze zvedám ruku svou: Teď půjdu – sám! Ký milosrdný bůh však všel to teď v můj svět, v němž vlastní prostota mne klame naposled?
Však přijde chvíle ta, po níž jsme toužili! Má růže rozkvete, i když ji zlomili...
Cookies on Poetry Cove