OKNO.

Kolikrát když tak na ně se dívám a vím, že se neotevře, neotevře tvé okno – nevím, co mou to přepadá duši.

Skláním já hlavu, skláním ji přehluboko a na lidi, na čtvrtku světa si myslím... Tam za ním, právě tam za ním, za tvojím oknem

(neboť všechna okna jsou jako okénko u vás) dnes v noci viděl jsem seděti blázny a nikdo jim nerozsvítil v mozku, slyšel jsem sténat nemocné na smrt

a vykoupení nepřicházelo, hmatal v něm tváře zoufalců, jichž pranic už, pranic nezachrání – ach okno, ty nešťastné okno!

A přece se otevře, poněvadž musí, dnes ještě snad nikoliv, ale až zítra, zítra tvé okno! – Vzpřímím se, do výše pohlédnu k tobě...

Ještě tedy nikoliv, nepochovali mládí a cymbál jeho dál písničkou hučí –! Jak to, že zadrnčelo náhle tak sklo u tvého okna –

(jinak proč od práce byla bys vstala)? Hle, moje lásko, bylo by to tak jednoduché: kdyby tu bylo vždy porozumění, jaké mohutné citových výbojů vlny

třásly by to všemi okny, jaká telegrafie jisker blahodějných drnčela by zvonky po celém světě a nakreslila by růži veselých ornamentů

i kolem tebe, ty šťastné a veselé okno –! A přece když zase tak na ně se dívám a vím, že se otevře či neotevře tvé okno,

dobře vím, co v mé je ukryto duši – láska i porozumění dneska se vzali a slaví v ní svatbu... Pijí a hodují, ale výskotu neslyšeti,

tančí, hovoří, ale cymbál jen napolo hučí (kéž by taková byla i naše svatba!), pak ženich nevěstu za ruku bere, naklání k ní se, po vlasech ji hladí,

na práh druh o druha opřen vycházejí a prostými na tebe zírají zraky: Ta chvíle! Slunce! jeho polibky na něm! Okno, ty okno tam ve druhém patře!

Zrcadlo, zrcadélko pro čahouna přeohromného –!