Promoklé ráno... V kalužině
poslední hvězda matně se blyští...
Jako bych zradil, hanebně zradil,
opustil pluk svůj na bojišti,
zmizely v dálce i ohníky stráží –
stojím a do prsou hanba se vráží...
S nebe se déšť zas pomalu spouští,
hlavu to chladí, leč krev o tom neví,
uvnitř to vzpourou burácí, kypí,
nohy však sunou se někudy pouští:
Neplodná země! Prapor černý
ohromným mrakem nad ní se vzdouvá –
Co je ti, srdce? Přišli už čerti,
po hloupé pitce už napsána smlouva,
na nic že už nevzpomenem’
v dalším žití pustém, němém?
Promoklé ráno... Co tvoje slzy
chtějí tu ještě v neplodném blátě?
Do dálek bezcitná země se táhne
a jako děvka se usmívá na tě...