A klobouk do čela a v pláště zhaleni se přišli dnes mně zase zpovídat. Že dobří jsou a příliš zkušení, já slýchávám je s uzarděním rád.
Mou řečí hovoří a gesta jejich tichá můj tiší sen o jejich neštěstí. Nad mrtvolou zas blázen blažen vzdychá a srdce svádí v nové bezcestí...
A ruce k čelu přitisknuty bledé můj princ se cize dívá do světa: Bláznova stezka nad propasti vede. Má kníže jít, kam smí jen poeta?
A tato řeč se na rty úzké vkrádá: Stůj, fantome mou vášní netknutý! Má touha rychlej’ nežli listí svadá. Chceš býti rovem mého smutku – ty?
Má neznámá, viz – přístavní jak lodi stožáry svítí v záři měsíce! Pro mrtvou bouři všechny se mi hodí, i nevěrných mých věrných tisíce.
Dej, šašku, žezlo! Pán je vášní chorý. Sem podej meč a zlatou přilbici! Je třeba dobýt neplodné kdes hory, tři chatrče se k sopkám tísnící...
– Pah! Princi můj – je přece ještě živa kdes žena vlasů tmavších, než je noc..! – Na lože mé princ záhadně se dívá a směje se – či prosí o pomoc?
Tu zvonků hra zní nad kapličkou hradní a komedie nutná počíná. Ta princovu však nesnáz neusnadní – vzpřímený stojí, zraněn vzpomíná...
Hřmí hradem lid a princi slávu volá – leč šašek hraje roli knížete. Šíp sykne vzduchem – Hrůza roste zdola – leč klid má pán na tváři chvíle té.
A kyne rukou. Buřič s trámu visí. Zní bubnů píseň městem přesladká. Zří kníže vzrušen v rebellovy rysy: Což započíná nová pohádka?
Zrak udivený po mně zase stáčí... Rolničky vtipu chřestí blíž a blíž. Můj hrdino, jsi příliš ještě k pláči. Ty, šašku, žiješ líp, než hovoříš!
Víc shrbíte se. To vám ceny dodá. Smích bláznův příchuť nechať trpčí má! Co nejvíc srdce, nejvíc smysly bodá – to každý z vás si hlídej očima!
Vždyť každá vášeň, každá touha smělá i vás, mí reci, najde zlomené. Ať hučí rohy, houfnice a děla! Zemřete slavně! Chcete? Ještě ne?
Podivným zrakem kníže na mne zírá, a bláznův vtip teď jistě poraní. Vás ještě jakás zadržuje víra v můj nutný pád, mí drazí poddaní?
Šeptavým hlasem kníže zpověď tlumí a credo blázna přesvědčivě zní: Nad námi, pane, píseň věčna šumí, a pro lásku přec nikdo neblázní! –
Znavený s lože vstávám v chvíli ranní. Chraň, slunce, květy na všech cestách mých! Pro jednu slzu, jedno pousmání chví duše se jak orel v perutích...
Cookies on Poetry Cove