Každá cesta v krase stále zahýbá se,
když jsem chodil po nich, co jsem zkusil s nimi,
a přec vracel jsem se na ně zas a zase!
Když se to tak vezme, byly všechny němé,
a přec život zvonil na nich všemi rýmy,
toto kouzlo všade zrovna nenajdeme.
Nejraději z všeho rytmu ztajeného
ještěrek já míval vrtochy a spády –
ó ty hračko lesklá, nebojácná něho!
Všade motýl vstával, do tance se dával,
byl tu klid i láska pro vše dohromady,
byl tu útok, plesem jenž se vyrovnával.
Voněla tu země, les tu kráčel ke mně,
když blíž přišel – ejhle, míval oslí uši,
do té souhry moře prstem lusklo jemně.
Ale nade všecko: byl jsem sám jak děcko,
zajat, mrskán krví, rozvichřenou duší.
Za obzorem na jih žilo staré Řecko.
V koutě milovaném čekal čistý pramen,
u pramene brouků poschované stádo,
na těch cestách bylo moje Eldorado,
tu bych sníti doved’ až na věky! Amen!