On býval sedlákem a kdysi námořníkem a byl i rybářem, jak tady je to zvykem, vždy byl, jak zde je lid, moh’ něčím v světě být,
svou zemí zmrazen byl a byl jí přičarován, on trpěl celý věk, však mlčel jako Slovan – smekněme, přátelé! Byl kdysi v Africe, byl kdysi v Argentině,
na lodích anglických byl v Indii a v Číně, to vše byl výlet jen, on zde byl zakotven. Čím dále někam plul, tím vlast svou viděl blíže,
vždy pták byl podivný, nedorost’ na ostříže – rost’ jinak, přátelé. Ať jiní dozráli na vlčí jinde dravce, ať jiní zbohatli nad všechny podnikavce,
on jedno hledal jen vždy v sebe obrácen: dvě hlavy nebo tři, když všechno umíralo, podzimní poledne, v němž vše by všechny hřálo,
i nás zde, přátelé. Tak dokvet’ pomalu jak svatý Kryštof kdysi, na plecích břímě nes’, jež časy měnily si, však nebe tkvělo v něm.
I v honu šíleném on vždy měl úsměv svůj, ač slz v něm bylo zřídlo, ty slzy dovnitř šly, by srdce nevystydlo – zde hrob je, přátelé.
Na konec hůlky dvě měl místo obou paží, byl jako hračka již, jež čeká na závaží, když kůže scvrkla se, i ústa zamkla se.
Tak sedal na břehu, kam vynesli ho zrána, tam potkala ho smrt a byla ulekána, zřel jsem ji, přátelé. Teď kdekdo modlí se, už do hlíny ho kladou.
Co dá mu rodný kraj, jejž bránil před vší zradou? Já slyším vesla kdes vysoko u nebes: on neodchází snad, jak u nás vždy to bývá –
on v člunu odplouvá a starou píseň zpívá – slyšíte, přátelé?
Cookies on Poetry Cove