A třeba skrytá lhala skaliska,
že pustila jen v čase milosti –
ta hrůza srdce mé už nezíská.
Na skále stojím, vlajku vytahuji,
z černavé barvy rudá stala se.
Jak omamně zas vichry z moře dují
po nutném zápase!
Tak duši jímá touha vyjet zas
a v dál se brát za cíli vlastními.
Válečný, duše, věru nastal čas!
Na první tvrzi vlajku vytahuji,
nad smutkem dávným racek směje se.
Jak vábivě zas vichry z moře dují –!
Kam nyní bouř mé lodi zanese?
Kormidlo v ruce, zírám v širou dál.
Koho jsem potkal, třeba nepřál mi,
naposled každý v plavbě pomáhal.
Po větru vlajka nad stožárem vlaje.
Teď vesla výš! A stále vpřed a vpřed!
Tíživé mdloby, která zabita je,
vzpomínám – s láskou – naposled...