Kostelík bílý – na zdech z Písma řádky –
nálada všude přísně slavnostní...
Na kalich míru mužů zraky hledí,
dokola ženy v zbožné úctě sedí –
od stolu Páně slovo boží zní.
Vy všichni, všichni, kdož tu marně lkáte,
sem ke mně pojďte, já vás potěším!
Ty sám to víš, to nejsou planá slova –
tvé hříchy obět smyje beránkova
a pevná víra bude zas ti vším!
Chceš palmu žití? Musíš věrný býti
a vytrvat v té síle do smrti!
Snad i ti psi tu pochopili chvíli,
do pracek hlavu tiše položili
a u dveří se sotva zavrtí...
Teď řada mužů ke stolu se bere –
kol píseň zvoní jako ryzí kov –
do oken záře půlnoční se dívá,
široká záře a tak milostivá,
i kněz že ruce rozpřáh’ beze slov...
Ten divný sen mne lokty přeněžnými
častokrát hýčká, že se vzbuzen ptám:
což takhle jen má bytost našla by se,
mé všechny touhy zde by napily se
a knězem tím bych já měl býti sám?