Milenko bohů, až mne zase spatříš,
už nedívej se těma očima,
jež litují... Já viděl břízu v tobě,
nejhezčí břízu z lesa v jarní době
a já ji objal, přilnul k tomu kmeni
rukama svadlýma.
Milenko muže, kterým nesmím býti,
já oběma vám přeji štěstí rád
až do smrti... Což myslíš, teskné stíny
že dýchly na mne dechem umrlčiny,
a že mé srdce, že i ducha mého
pokořil hlad a chlad?
A ženo – znáš-li něco už z těch žalů,
jež ze dne noc a z noci tvoří den,
pak zastav se –! A usměj se s té výše,
kam nedojdu, a pousměj se tiše,
že hlavu nížím a že zas ji zvedám
tvou krásou unesen...