Tak dlouho kvílel jich stříbrný zvuk,
k oblakům vylétal, burcoval nebe.
Teď již je dobře – teď již je dobře...
Klidný a uštvaný hledám zas tebe.
Sluníčko hořelo, hořely skály,
lesy tak tajemně mluvily k nám.
Kam jenom chtěl jsi to, hrdino malý?
Co jsi to urval mým vzpomínkám?
Oči se zamžily, ruce se zatřásly,
v požáru zachvěl se celičký svět.
Stokráte řekl jsem: Nuže – teď s bohem!
Stokrát však vracel jsem k Tobě se zpět.
Že jsem Tvé sny měl rád, odvahu Tvoji,
že jsem Tvým pohádkám rozuměl tak –
Můj hochu! Duše má! S bohem buď, s bohem!
Ruce se zatřásly – zvlhl nám zrak...
– Dny vadly a rozkvetly. Zpívalo jaro,
nebylo smutno, však nebylo veselo.
Něco nám, něco nám přece jen tady
k pohádce naší dost – scházelo!
Však nežli řekli jsme, co jsme říc chtěli,
zvony se rozkvílely –
nad žitím Tvým, jež uvadlo náhle,
po marném klidu všech nedělí –
Teď už je dobře – teď již je dobře –
zvony už mlčí, srdce se nechvěje.
Vše naše štěstí zmizelo. Přísné
nade vším leží teď věčnosti závěje –
Teď již je dobře – teď již je dobře!
Okamžik věčnosti zachází do dáli.
Hrozivým steskem do nocí svítí
nebeských světel mdlé signály...