Jenom ta dvě prostá slova
zůstala mně ze hřbitova,
v kámen pracně vytesána
hřměla za mnou jako hrana,
jako výkřik: Milom sinu,
milom sinu, nežli zhynu!
Jistě že to matka psala
nad hrobem si zoufající,
v ta dvě slova duši dala,
jinak nemohla to říci.
V těch dvou slovech beze jména
byla bytost očištěná.
A ten drsný kámen bílý,
když ho ruce pohladily,
jak by oči dostal živé...
Nezřel jsem vás, matky, dříve:
kolem trůnu Páně stály,
s pláčem za vše děkovaly.