– V sněhu a v blátě jsem stála,
i když zář červnová v líce se smála –
oh, proč jsi nepřišel?
Mé oči prosily slzami časem,
sama jsem užasla nad vlastním hlasem,
jak lidsky zněl –!
Na prahu světničky zimavě šedé
pohádka špatně se přede a přede.
Pozdě je – žel!
Jen ruce třesou se neklidem němým...
– Snad tě mám ráda, ač dobře to nevím –
chtěl bys mne, chtěl?
– Na kraji ruiny lilie bílá,
proč jsi zas v jedli se proměnila?
Pod těžkou korunou tvou
chci já jen o světech zázračných snít,
kde by tě nezvábil kovový třpyt –
tě uštvanou.
A nějak ukonči všechno, můj bože!
Z bláta když zrobeno svatební lože,
v prach ji vrať, ve hlínu!
Je tolik blízko zas hřešící vlas.
Pro dlouhou lásku vysvoboď, spas
udatnou pozdní nevinu!