A večer jak stříbro byl vlažný a mdlý.
Najednou v koutku zaplakala si,
jak ruce zdvižené upadly:
Kdo bude líbat hedvábné vlasy?
Kde radost čekala, života stín
vždycky se zastavil kymácivý.
Kde hvězdy plály, tam ze hlubin
s mrtvými posměšně smáli se živí.
Kdo v tichu kolébku rozhoupat měl,
na svůj klid čekal jen v neklidu.
Kdo plné ruce květů nést chtěl,
najednou vzpomněl svou na bídu.
Nikdo se nestará, že tu jsi sama,
hříšníci vidí jen krásu tvou zrát.
Rozplétáš vlásky. Začíná drama,
úlisné drama se začíná hrát.
A večer jak stříbro je vlažný a mdlý.
Ač srdce konejším, jak jenom mohu,
myšlenky smrti mne přepadly:
mrtvé je donesu bohu.
A na prahu ráje je přibiju v bráně,
kudy šla Markétka zoufalá:
Dnes duchem svatým jí ožehni skráně –
naposled dnes Tě už volala!