Za jelenem s hvězdou zlatou
běží dítě do strání,
zmateno se večer vrací,
pohádka se někde ztrácí
a zbylo jen zklamání...
Za pokladem v lůně země
kráčí chlapec do světa,
strhán bídou, duší chorý
na večer jde žebrák s hory,
hlava stříbrem prokvétá...
Za úsměvem nejkrásnějším
schází jinoch v údolí.
Večer ostrý vítr vane,
všechny věci milované
v mlhách zahnal do polí...
Jaká divná poesie
mnou i tebou prochvívá?
Ve tvé hlavě, v mojí hrudi
prý se štěstí neprobudí
pohřbené tam za živa!
Jak to šumí tesknou notou,
všechno obraz najde si!
Kdo to venku naříká si?
To si češe plavé vlasy
slepá víla pod lesy.
Proč by slepá? Viděl jsem ji,
nesníš také o kráse –
ještě teď se smysly matou:
na jelenu s hvězdou zlatou
seděla a smála se –!