Vlak stanul na kolejích. Táhlý hvizd
se nese vzduchem. Kam zas pojedu?
O řekněte, kde místo ono pro mne,
kde moje Země Svatá v dohledu?
Zní náraz kol zas temně,
tak úzko nějak je mně.
Ve vzduchu sviští známý bič:
Jen pryč, jen pryč, pryč!
Za ranou rána. Cíl života
mizí mi s očí. Kam jedu to, kam?
Z koruny života do bláta pad’
nejdražší, nejlepší drahokam.
Zní náraz kol zas temně,
tak úzko nějak je mně.
Ve vzduchu sviští známý bič:
Jen pryč, jen pryč, pryč!
S prokletím na rtech jedu. Mne tísní
nějaká žalost. Ba nějaká bída –
každý můj kročej, můj každičký vzdech
vždy lačná, tvrdá a lakomá hlídá.
Tak úzko nějak je mně,
a v náraz koles temně
mámivá písnička zní:
Posledně číši dnes vyprázdni!
Nemocný, smutný, mdle chorý se vracím
v objetí města. Špinavé čtvrti
řad domů přede mnou – a za mnou peklo,
v hlavě mé lákavá písnička smrti.
Kam se jen, kam se mi poděla,
láska má dávná, nesmělá?
Kam jsi se, kam jsi se ztratila,
duše má?