Kostelíček plný lidí,
pop na kazatelně.
Slyš jen moudrost, jak lze žíti
věčně, nesmrtelně!
Hloupé snění, hloupé snění,
kam ses provalilo?
Stavět naše slavné příští
na tom, co kdy bylo?
Kostelíček plný lidí,
svíce mrtvě bílé.
Slyš jen moudrost, jak lze žíti
nejkrásnější chvíle!
Slyš jen, slyš jen, hlavo moje,
co jsme promeškali!
Strašná lítost nějaká mne
u srdce zas pálí.
Kristus pán, zjev světle jasný
v bílé, čisté říze?
Není možno! Vypadal by
pro mne příliš cize.
Ale jinak vchází ke mně:
tulák s břehů moře,
zryté čelo, v černých zracích
moje vlastní hoře...
Tak by musil ke mně přijít,
psanec světem štvaný,
prudkou silou vášní Ježíš
k smrti utýraný.