Řeč topolů. Na pravo, v levo
pole a pole a pole.
Stojím a zírám na cestu pustou:
Kdo jde tam – dole?
Řeč potoka. Přede mnou skály,
nade mnou obloha.
Kam jdeš tak pozdě v noci,
dušičko ubohá?
Ticho. – Je tebe mi líto,
pověz svůj bol!
Ticho. – Jen hrudy mluví
dobrácky kol...
Jdeme, a s námi jde nebe.
Hvězdy jak planou!
Šla jsi dnes vyplakat v pole,
že nejsi pannou?
Ticho. A je mi tak líto
nejvíce sebe...
Mráz doráží vzteklý a prudký
a pálí a zebe.
Slyšíš? O slyš přec má slova,
pro tebe hynu, –
ač nejsem, kdo žití dal símě
do tvého klínu. –
Ticho. A na pravo, v Ievo
půlnoc. Jdeme jak stíny.
Dva lidé, vyhnaní z ráje,
z kouzla domoviny.