Ponuré týdny roztoulaných dnův!
Kdo měl vás rád? Kdo pro vás přísahal?
Je tolik záští v chvíli ztajeno,
že radost umírá a s ní i krásný žal!
A v posled běda! tisíckráte běda!
Pod chladným nebem bolest usíná.
Nežaluje už, nevyčítá dávno,
– pomalu hníti, hníti počíná...
Ponuré týdny roztoulaných dnův!
– Rty sevřeny, jdu klidný najednou.
Spi tiše, bolesti! Spi tiše, moře mé,
tvé vlny mrtvé ať se nezvednou!
Když byl tu vzdor, tož po zákonu padnem’.
Byla-li pýcha, skromně umřeme.
Poslední plody stromů zakázaných
i do vyhnanství však si vezmeme.
Slyš jen, o slyš, mé kroky tajeplné,
slyš jen, o slyš, mé smutné kročeje,
má smutná lásko – Nechoď dneska se mnou,
mně zase dneska dobře, dobře je...
Klesne-li hlava na peň stromu černý,
pro krásný chlad nechej ji spat,
umírá srdce, umírá člověk,
pro krásný chlad nechej ho spat!