LASIČKA

Ni krásný pták, co na větvi si used’ a barvy mění jako hedvábí, ni pestrý plaz, co pod listím se hýbe, mou duši věru tolik nevábí,

jak teď, když vidím tebe prchat z trávy, a přes hrudy tě tanec nese hravý, má lasičko! Vše sluší ti, jak jen ti slušet může,

i teď ta chůze krotká, nesmělá, i teď ten skok, jenž po koroptvi mířil, že zděšena až nad les vzletěla, pod vousky řada zoubků se jí směje,

zklamání tebou, zdá se, nezachvěje – má lasičko? Ta divná hra! I smysly jí se matou, což příroda svůj závoj shodila?

Jak nahá žena přede mnou tu tančí tak divoká a zase rozmilá – má duše kams jak myš v tmu díry sjela, jak shůry pták, teď dívám se, co dělá

má lasička... Co dělala by? Zpříma hledí na mne – ten pohled něžný a tak pátravý! Což krásná Kirke v tebe změnila se –?

Co mně to vínem stouplo do hlavy? Což tvoji bozi už se nenavrátí? Za ženu dneska museli by dáti mně tebe, lasičko!