Zas mne nikdo nepřemluví,
zas mne nikdo nepřesvědčí,
když je v koši všechny vidím,
že to není práce něčí!
Jaké živé barvy mají,
když je chytíš, barvy svěží,
všechno však je práce ruční,
jak ji dneska najdeš stěží!
Tolik čar a tolik teček,
tolik hvězd a tolik pruhů!
Proč nemají tyto ryby
hezké jméno pestrých pstruhů?
Tam ty zase nejsou pestré,
září mladých růží hrají,
proto také zcela správně
hezké jméno růžich mají.
Tu je ryba jako zajíc,
tam je jiná jako myška,
jaké hřbety perleťové,
jaká nahá, bílá bříška!
Tu zříš modrou čáru v rudé,
malíř však ji nějak přetáh’,
když ji mazal, rozmazal ji,
marně skryl ji v siluetách
značek divných, prapodivných –
ale vždyť to písmena jsou!
Jak jsou pyšně vyšnořena
a jak celá zkroucena jsou!
Že je ryba výtvor dávný,
co to pravíš, starý lháři?
Ejhle, rybka zas jak výkres,
s čtením jako v slabikáři!
Kdo to písmo schválně kroutí?
Ejhle, jak jsme došli k cíli:
ryby jsou přec práce žáčků,
děti si je vymyslily!