Ze zlatých proutků byl spletený umně,
vzal jsi ho do ruky – jen jen se třás...
O jednom kvítku jen košíček sníval –
pomněnku modravou chtěl zas a zas,
najednou vzpomněl si na srdce moje.
Dám mu je, dám?
V hloubce tvých očí jak najednou zvadlo
kvítí mé naděje, nevím už sám.
Ulicí jdeme a zahneme v pole.
Chvíli tě v náručí nepochovám.
Takový chlad! Chceš ještě mé srdce?
Dám ti je, dám...
Košíček čeká a proutky se třesou...
Krve se dotkly – a už víc nechtějí.
Do prsou jako by zabloudil stesk
ledových severních závějí.
Má milá, za horou, za lesem
proč ještě vzpomínám?