Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?
Mně pokloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sešedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?
Jsem země hrdých snů a nároků –
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku –
na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět – komu!