Rozběhly se borem, strání,
utíkají výškou hor,
rozhrnují obzor dlaní,
kde nečekáš na otvor.
Vždycky, když jsi zchvácen cele,
jako ze sna vystoupí,
blázen, kdo si neusedne,
kdo jde dále, prohloupí.
Je tu míra mezi nimi
pro únavu všelikou –
těžko jde, kdo vyhne se jim,
bere kopec oklikou,
jenom ten, kdo kvítí trhá,
zanese je k obrázku,
sleze prý zde každý kopec,
lehkou skončiv procházku.
Tak nám práli, my se smáli,
každý šel si, kudy chtěl.
Když jsme na vrch vyšplhali,
hustý déšť nás rozemlel.
Krásná stráž se v mračna svezla,
rozhled nestál za grešli,
tak nás trestal světec za to,
že jsme kapli obešli!
V mlhách spala Italie,
do mlh padla zprahlá zem’,
včera ještě doplněná
moře tichým obrazem.
Tak se nám to třikrát stalo,
až nás prosil ze vsi děd:
Přijďte znova ke kapličkám,
ještě musí napršet!