Tu píseň horoucí – ó, slyš ji, slyš!
Ji zpívá potápěč nad hloubkou nachýlen:
Spí poklady u lesů z korálů,
a čekají, kdy boží spatří den.
Tu píseň mučivou – ó, slyš ji, slyš!
Ji zpívá potápěč nad hroby temnotám:
Buď s klidem tu, kdos’ nikam nedoplul,
vždyť plujem všichni, nevědouce kam!
Ó, slyš tu píseň přece, tolik dojala,
a tolik roztesknila, příliš pravdivá!
Mír budiž s tím, kdo o pokladech sní,
klid budiž s tím, kdo v hrob se podívá!
Můj potápěči, jedno zbylo však:
květ ráje roste až u sama dna.
Dnes urvi jej a přines na světlo,
by ztichla bolest touhy záhadná!