Proč divíš se, že do mých veršů někdy
se loudí strach, jenž už tu nebýval?
Mám chvíle, v nichž si připadám jak žebrák,
pán jemuž dukát místo grešle dal.
Ač blízko mám tě, v dálce vidívám tě
v těch právě chvílích, cele když jsi mou –
a bojím se, že kostnaté čís ruce
to štěstí naše brzo přelámou...
A pro tu lásku strach mou duši jímá
a před osudem velká pokora.
Jsem jako vrána, jež má v hnízdě mladé
a úzkostně po stromech krákorá.